UNDERDOSE - TILT
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Možná tak trochu překvapivá je brzká novoučká pohlednice z Kanady od Jeffa Waterse. Píše, že se má stále čile k dílu, nenechal se zlákat žádnou nabídkou od více či méně populárnějších seskupení, a po pouhém roce oddychu nám dává zase možnost vyslechnout si aktuální nabídku jeho vrchního „Drtiče“. Že od posledně zbyl ze sestavy jen zpěvák David Padden? Že za bicí soupravou vystřídal skvělého Manginiho Tony Chappelle? A že si velký Jeff zase jednou krom kytar obstaral i všechny basové party? No, to snad nemůže překvapit vůbec nikoho. Pod sluncem tedy všechno při starém, lístek má pěkně barevný obrázek, pojďme na to - pan ANNIHILATOR se přihlásil o slovo!
Jak je na tom tedy samotný obsah „schízy“ v balení de luxe? Pokud snad patříte ke snílkům a fantastům předpokládajícím odklon od typického rukopisu v přísné thrashové linii, musím vás zklamat. Jeff už zkrátka moc dobře ví, kde ho jeho fanoušci chtějí mít, má dobrou školu „konzervárenství“ od svých oblíbenců AC/DC, a tak se nekoná sebemenší úkrok stranou, vše je, jako vždycky bylo. Ale čert vem styl, ANNIHILATOR platili a platí za osobitou „partičku“. Jenže víme, jak to na světě chodí, když káru táhne stále tentýž skladatel. Ano, sebevykrádání je i tentokráte číslem jedna na pořadu dne a nutno sportovně přiznat, že už se pomalu dostáváme za hranice tolerance. Hned stěžejní riff úvodní písně „Maximum Satan“ (jak vidno, i texty nadále zůstávají na pozici spíše nutného - či v rámci filosofie skladby MAXIMÁLNÍHO - zla) totiž připomene nesmrtelný úvod „The Fun Palace“ a podobné asociace budou pozorného posluchače napadat vlastně po celou hrací dobu disku. Když už jsme u toho srovnávání, zkusil jsem se vrátit spolu s ANNIHILATOR v čase poslechem starších kousků a výsledkem je jediné - starší tvorba byla mnohem barevnější a propracovanější. Za oběť návratu k občasným maxikvapíkům padla většina dvojhlasých ataků kytar - zkrátka všechno bylo zhuštěno a jaksi zjednodušeno, krom nezbytných principálových virtuózních sól a sólíček, i když i ty již vykazují značnou dávku stagnace. Abych nebyl nespravedlivý, najdou se povedené momenty (kupříkladu bláznivá „Invite It“, „Pride“ s až neopunkovým refrénem nebo sžíravá „Clare“), začínají však připomínat ten pověstný šafrán, což je vždycky špatné znamení. Pokud ještě čekáte na zhodnocení výkonu (v rámci tradičního personálního kolotoče v kapele) „držáka“ Davida Paddena, pak vězte, že byť je jeho projev lepší premiéry, určitě zůstává jedním z nejméně výrazných Annihi-pěvců.
Shrnuto, podtrženo - pohlednice „Schizo Deluxe“ je určitě dobrou zprávou pro skalní, ovšem milovníci excelentních jízd, jakými byla první čtyři alba, jen smutně zakroutí hlavou a raději sáhnou po těch dávných (dosud nepřekonaných) sbírkách z katalogu kanadského trdlování. Milý Jeffe, tvoje dnešní pohlednice mne sice neurazila, ale ani příliš nepotěšila. Možná bude nadšen někdo, kdo nemá zkušenost s tvou starší tvorbou, ale opravdu si myslím, že bys měl příště raději každou novou píseň konfrontovat se svým zlatým skladatelským obdobím. Tohle už totiž opravdu trochu smrdí připálenou nastavovanou kaší.
Opakování je sice matkou moudrosti, ale všeho moc škodí. Škodí si i mistr Waters, když nám předkládá novinku se svým sice typickým rukopisem, ovšem již značně převařeným obsahem.
6 / 10
Jeff Waters
- kytary, baskytara
Tony Chappelle
- bicí
David Padden
- zpěv
1. Maximum Satan
2. Drive
3. Warbird
4. Plasma Zombie
5. Invite It
6. Like Father, Like Gun
7. Pride
8. Too Far Gone
9. Clare
10. Something Witchy
Metal II. (2022)
Ballistic, Sadistic (2020)
For The Demented (2017)
Suicide Society (2015)
Feast (2013)
Annihilator (2010)
Metal (2007)
Schizo Deluxe (2005)
The One (EP) (2004)
All For You (2004)
Double Live Annihilation (2003)
Waking The Fury (2002)
Carnival Diablos (2001)
Criteria For A Black Widow (1999)
Remains (1997)
In Command (1996)
Refresh The Demon (1996)
King Of The Kill (1994)
Bag Of Tricks (1994)
Set The World On Fire (1993)
Never Neverland (1990)
Alice In Hell (1989)
Vydáno: 2005
Vydavatel: AFM Records
Stopáž: 49:51
Produkce: Jeff Waters
Nové album Jeffa Waterse mě příliš netěší. Vše co zde nacházím je v podstatě jen prapodivný remake jeho předchozí tvorby, některé skladby jsou zábavně veselé (třeba „Invite It“) nebo typicky vzpomínkové („Too Far Gone“), ale většina nakonec vyznívá jako tak trochu zpomaleně a bez šťávy zparodované starší desky. Typické melodicky thrashové Watersovské postupy se smrskly do banálnější podoby, a když se občas objeví určité retro rockové prvky (jako například v „Like Father Like Gun“), nezbývá mi než konstatovat, že takhle to skupině moc nesluší. Nevýrazný, jakoby neosobní vokál sice zahřeje srdéčko pamětníka svojí občasnou podobností s prvními alby skupiny, nijak však nepomáhá kvalitě desky. Z mého pohledu patří „Schizo Deluxe“ mezi to horší co Jeff Waters zatím stvořil.
ANNIHILATOR patrili kedysi k mojim najobľúbenejším kapelám, dnes to už tvrdiť nemôžem. Stále je to kvalitná hudba, ale akosi sa vytratilo to čaro, ktoré ma k tejto kapele priťahovalo. Jeff Waters sa akosi vyčerpal a už nedokáže priniesť nič, čo by som už predtým nepočul. Tento album nie je zlý, ale proste neprináša nič nového a po jeho vypočutí mi z neho neostal v hlave jediný tón. Ak už mám siahnuť po nejakom CD od ANNIHILATOR, tak si vyberiem radšej niečo staršie („Never Neverland“, „King Of The Kill“, „Refresh The Demon“). „Schizo Deluxe“ ma síce ničím neurazilo, ale ani ničím neprekvapilo, preto dávam bodové hodnotenie vo výške šedého priemeru.
Pozor, pozor. Na druhou kolej právě přijíždí rychlík ANNIHILATOR. Nejezdívá právě často (ani tak pravidelně jako vlaky do Bradavic), nicméně letos už je tady po třinácté. Prvních pět jeho historických jízd (až do té, co se, nevím proč, jmenovala „Refresh The Demon“) jsem absolvoval s velkou chutí a snad nikdy na ně nezapomenu. Od té doby však jezdím jak kdy, většinou když nemám co dělat a nejede nějaký spolehlivější spoj. Pořád ta samá krajina za okny, pořád ta samá rychlost, pořád ty samé zastávky, pořád ten samý vlakvedoucí. Jasně, je to také pořád rychlík, s nímž se obyčejné osobáky nemohou srovnávat, a který je, když už nic jiného, jediným svého druhu. Ale to mi bohužel tak nějak nestačí. A letos, jak na to tak koukám, asi snad radši ani nepojedu. A kdyby přece … nene, zůstanu doma.
Jeff Waters tlačí svoji thrashovou káru dál a já mu to pořád ještě žeru. Narozdíl od recenzenta nepovažuju Davida Paddena za nevýrazného zpěváka, ba naopak (+ půl bodu). Jeho zpěv mě zaujal a i proto hodnotím takto:
Slovenský Seattle nie je Prešov, ale Nitra. Toto je naozaj špičková domáca nahrávka a ak aj neexistuje škatuľka ako dark progressive grunge, tak album TILT ju práve vytvoril.
Jednočlenný projekt Kanaďana Jocelyna Galipeaua už dlouho vzývá raně osmdesátkový heavy metal a v současné vlně zájmu o kovové retro může být jeho nové album zajímavým tipem, pokud ovšem snesete, že umělcův pěvecký výkon dokáže občas mírně zatahat za uši.
Pro mě zásadní objev na slovenské scéně a to nejen v neotřelých nápadech, ale i v přístupu k tvorbě v rámci black a death metalu. Korunováno skvostným zvukem ze studia Pulp. A ano, máme v tu zpoždění v tom objevování. Asi rok.
Má to niekoľko dobrých nápadov, ale celkovo mi tu chýba akákoľvek ambícia. Je to celé uponáhľané, miestami aj dosť blbučké, herci žiadna sláva - skrátka taká spotrebná hororová jednohubka. Za návštevu kina to nestojí. 5/10, možno 6/10.
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.